Naše články o kamenech

Jak se dělá kabošon

čaroity

turmalíny

apatity

Vše o broušení našich kamenů, co jste chtěli vědět, a báli jste se zeptat

Protože patříme k těm bláznům, co v Čechách ještě něco vyrábějí, podělíme se s vámi v tomto článku, jak to bláznovství vypadá v praxi :-D

Většina kamenů, co zpracováváme, k nám přichází ve stadiu, které pracovně nazýváme „hrouda“ „krystal“ nebo „slab.“ Obvykle je pořizujeme ve větším než malém množství (u hroudiček hovoříme řádově o kilogramech). Pokud se jedná o drahokamy, tam si zatím musíme vystačit s gramy.

Hrouda- pod tím asi většina z vás představí prostě kus šutru, (který se bude muset rozřezat, aby z něj něco bylo) A přesně to to je.

Chryzokolová surovina -hroudy :-)

Chryzokoly- hotové

Krystal – tady je to taky jasné, obvykle brousíme krystaly, které samy o sobě nevypadají nic moc, jsou omlácené, nebo matné, ale slibují alespoň pěkný vnitřek, často s inkluzemi. Krásné krystaly je nám brousit líto, takže ty necháváme, jak jsou. Malé pěkné krystalky míváme v nabídce celkem pravidelně.

Ametysty a ametríny v různém stádiu rozpracovanosti

Slab = plátek kamene o různé tloušťce. Slaby si buď připravujeme sami (což je nejlevnější) nebo už se v nich surovina prodává rovnou. Výhodou je, že nekupujeme zajíce v pytli. Což se u hroudy kamene, do které nevidíte, snadno stane. (ale zas je to dobrodružství )

Slaby z čaroitů a chryzopálů

Už dávno si nevystačíme s polním sběrem, bohužel na našich polích se nevyskytují ani olivíny, ani turmalíny, dokonce ani akvamaríny, takže první krok, chceme-li něco parádního, znamená několikrát do roka vyrazit do světa a vybrat co nejuváženěji co budeme brousit, v jaké kvalitě a hlavně aby to brousit šlo…

Suroviny není nikdy dost, takže ve skladu máme lecos. To abychom mohli uspokojit po čem srdce zákazníka touží (tedy snažíme se). Pokaždé se najde něco co ještě, nebo už, nemáme... A protože kameny si člověk nevytiskne, tak musí mít alespoň ten sklad.

Krok, sehnat kámen, máme za sebou, nastává krok 2

Porcování – tedy řezání kamene

Pokud máme hroudu (což je většinou), je třeba z ní nařezat plátky (slaby). Vypadá to jednoduše, ale ve skutečnosti je to nejsložitější a pro výsledný kámen zásadní proces. Musí se zohlednit všechny pukliny, dutiny, kazy a estetická místa. Vyžaduje to zkušenost a cit. Pokud má kámen nějaký efekt, tak jej správně zorientovat, což není tak snadné, jak by se myslelo, ono se to často mění v průběhu řezání (a když se to nepovede, je samozřejmě efekt v háji, a ne na kameni). Je nutné zvolit vhodnou tloušťku plátků, aby to broušení a řezání vůbec vydrželo, a zároveň aby výsledný kámen neměl metrák atakdále.

Na fotografii je pěkně vidět jak jemné kapky vody ojínily chloupky na rukou

Kdo se bojí nesmí k pile. Kámen se drží oběma rukama, musí se na něj hodně tlačit (zvláště pokud je tvrdý a houževnatý jako například Marocký achát). Voda cáká všude okolo, létají jiskry, a samozřejmě není to zrovna tichý proces, ale stejně, když konečně vidíte co je vevnitř, je to prostě zážitek.

Jééé, ten je krásnej!

Řezání na slaby máme za sebou, nastává krok třetí

Řezání na tvary

Větší slaby je nutné ještě rozřezat na menší kousky. Málokdo by stál o 15 cm velký kabošon, zvící dětského bryndáčku. Obvykle zohledňujeme kresbu kamene, a dutinky a pukliny, takže proto jsou naše kabošony každý jiný. Zkrátka jak to vyjde. Odřezky co nejdou brousit tromlujeme, a tromlíky co fakt nevypadají ani trochu hezky, rovnou sypeme na cestičku.

Dělá se to takhle: uvaříte si kafe, vezmete si tužku, slaby, a sednete si v kuchyni. Pěkně si na ty slaby kreslíte, kudy by to bylo nejlepší říznout, aby z toho vyšel co nejhezčí šutérek. Obvykle nad těmi složitějšími sedíme dva a vedeme debatu.

Honza: Tady nevim..

Já: tady tenhle kousek má pěknou kresbu v tomhle místě, z toho by bylo pěkný kolečko

Honza: Ale tudy vede puklina, kolečko z toho bejt nemůže.

Já: když tudy vede puklina, tak je jasný, že to tam budeme muset řezat. Proč se ptáš?

Honza: Ale co pak s tim dál?

Já: To je přece jasný. Vzniknou nám dva kusy, tenhle bych dala ještě na půl, a ten druhej necháme větší…a z tohohle kousku by bylo krásný srdíčko…

Honza: Ale podívej se z druhý strany

Já: Aha, nojo, když to říznem takhle, tak zas přijdem o tenhle krásně modrej kus… hm, tady nevim.... a tak dále a tak dále...

Na obrázku jsou počmárané slaby nachystané k finálnímu rozřezání

Vlastní broušení

Kamínky máme nařezané na malé kousky, čtverečky, kosočtverečky, obdélníčky a trojúhelníčky a můžeme se pustit do broušení.

Broušení je už práce vhodná pro kluky i pro holky, je navíc zábavná, a hlavu nezatěžující. Brusič musí mít cit pro tvar, trpělivost a hlavně musí mít rád kameny. Bez těchto předpokladů by to nešlo. Fakt je ten, že se to nedá dělat moc dlouho, po 4 hodinách už zpravdila dost bolí ruce, hlavně pokud se brousí a leští tvrdší kameny. To není žádná šolichačka, musí se prostě přitlalčit.

Než se naučíte brousit a leštit jakž takž, aby vám z podrukou lezly ladné křivky nikoliv hrudky a brambůrky, trvá to většinou 2-3 měsíce, ale učíte se za pochodu celý život, protože na každý kámen se musí jinak. Některé se v určitém stádiu při neopatrnosti sypou, jiné se obtížně leští atd. Je to tedy práce značně experimentální.

Stejně jako řezací pily, i kotouče na broušení jsou spotřební materiál, který se musí často dokupovat a měnit.

Proto nejen stroje, kameny, ale i "údržbářské záležitosti" zaberou značný kus místa. Pracujeme v duchu, co si člověk sám neopraví, případně nedodělá, to nemá. Většina vybavení je bohužel zahraniční provinience, (v Čechách se prostě nic takového nevyrábí) a reklamační proces nemá smysl. Vždycky je jednodušší, rychlejší a levnější vyřešit to sám. Například i když objednáte stroj na evropské normy, to neznamená, že nepřijde s americkou, anglickou nebo jinou zástrčkou, která rozhodně nepasuje do naší zásuvky. Těmito detaily se výrobci zásadně nezabývají. Takže se tím musíme zabývat my. Většina strojů je dělaná na 1 rok životnosti, takže po jednom roce se z Vás stává ještě opravář. Náhradní díly z ciziny jsou kapitola sama pro sebe.

Toaletní papír neslouží brusiči, jak by se myslelo, ale je to nejspolehlivější "sušička rukou, dílků, a kamenů" Podstatně lépe stojí, tam kde ho necháte, než role papírových utěrek. A to je v dílně, kde je stále mokro, docela zásadní. :-D Ještě že aspoň ten, nemusíme shánět v cizině.

když se vypořádáme s technickými potížemi. A ty nastávají často. Můžeme se věnovat samotnému broušení.

O sedmičce se říká, že to je magické číslo, A také kámen musí projít sedmi kroky broušení, tj. sedmi kotouči od nejhrubšího po nejjemnější. Na každém kroku stráví kámen s brusičem různě dlouhou dobu, ale několik minut určitě. Proces nelze ošidit, protože na kameni by zůstaly rýhy. Bohužel žádné šup šup a za 5 minut hotovo, neexistuje.

7 kroků od plátku ke kabošonu

Tvarování na hrubém kotouči (brusič nastíní tvar kamene, ten má pak hodně plošek, rýh.. prostě hrubá práce)
Tvarování na středně hrubém kotouči, (sjedou se nejhorší plošky a rýhy)
Vyhlazení tvaru na nejjemnějším z hrubých kotoučů

Další tři kroky patří k leštění (při každém kroku následuje kontrola ohledně rýh, jsou li- vracíme se o krok zpět, což je prakticky pokaždé)

Jemné broušení – odstranění rýh z broušení
Leštění ještě jemnější než předchozí krok
Předlesk
Lesk (nejalchymističtějí část broušení) zde se používají různé kotouče a různá lešticí média, co druh kamene to jiné chování, často se chovají jinak i stejné druhy kamene z jiných lokalit!) Vyleštěný kámen pak omyjeme od lešticího média a podíváme se, kde jsou na něm zapomenuté rýhy. Pak se člověk vrátí o několik kotoučů zpět rýhy opraví znovu vyleští, a je to! Věřte nevěřte občas se vracíte i 5x.

Finální leštění a tvarování roviny se provádí na bočních kotoučích, nebo na rovinném kotouči, když je toho víc. Je to pracné, hodně z toho bolí ručičiky, ale rovné spodky se lépe vsazují do šperku, než oblé. (Ty často to můžete vidět na indických kabošonech). Aby si jeden neubrousil prstíky, používá se speciální (taky drahá) ochranná páska na prsty.

Je jasné, že tímto způsobem lze vybrousit kabošony spíše větší, u nás to znamená od 8mm, (a i to vyžaduje hodně praxe) cokoliv menšího, už neudržíte v ruce, proto nevyrábíme kalibrované minikabošony. Ty se musí tmelit na tyčky a to je časově velice náročné. (ve světě jsou pro jejich výrobu používány poloautomaty ve velkých fabrikách v Číně, Indii a Indonésii). Jejich výroba by byla v našich podmínkách příliš nákladná, a cena příliš vysoká, takže se o to ani nepokoušíme).